PhDr. Martin Strouhal, Ph.D.: Autenticita a následování: několik poznámek k paradoxu vzdělání

PhDr. Martin Strouhal, Ph.D. od roku 2010 působí na Katedře pedagogiky na FF UK, od roku 2011 jako její vedoucí . Zabývá se především teorií výchovy, vztahy mezi pedagogikou a filosofií, problematikou pedagogických diskursů, krizí normativity v edukačních procesech a perspektivami humanitního vzdělávání. Je autorem a editorem monografií a řady studií z oblasti filosofie a teorie výchovy, obecné pedagogiky, teorie vzdělání a učitelství, jakož i morální sociologie a pedagogiky Émila Durkheima. Je členem redakčních rad časopisů Studia paedagogica, E-pedagogium a Journal o Pedagogy. Strouhalovu akademickému působení předcházela patnáctiletá učitelská zkušenost s výukou filosofie pražských gymnáziích. Vedle akademického působení se věnuje koncertní interpretaci operní a písňové literatury barytonového oboru.

Abstrakt:

Klíčovým pojmem, který lze identifikovat v pozadí úvah o paradoxu vzdělání i v širším smyslu slova v pozadí výchovného vztahu, je pojem MIMÉSIS. Výchova a vzdělávání jsou zejména v ranějších vývojových fázích člověka vždy svým způsobem věcí napodobování, opakováním téhož, kopírováním vzoru. Víme však, že toto napodobování velice brzy přestává stačit. Ke skutečné výchově a nikoli pouhé drezúře či indoktrinaci je třeba, aby dítě nahlédlo, že smysl napodobování leží mimo vzor, který je k nápodobě předkládán. Od okamžiku takového náhledu se princip napodobování vzoru proměňuje, resp. uvolňuje místo principu zprostředkováváníněčeho, čím vzor sám není, ale k čemu – jakožto symbol – odkazuje. Vzor potom není třeba napodobovat, nýbrž využít jej jako cesty k následování toho, co následuje i vzor sám. O  tvořivosti, kritičnosti a utváření autonomie lze hovořit jen tehdy, pokud napodobování včas přechází ve zprostředkovávání toho, co nelze napodobovat, nýbrž co je třeba dále rozvíjet. Podstatné přitom je, že oba zmíněné druhy formativního působení (nápodoba i zprostředkovávání toho, co je mimo možnosti pouhé nápodoby) jsou nepominutelné, protože oba reprezentují určitou kvalitu: jeden životní nutnost, druhý duchovní růst. Hlavním motivem přednášky je proto teze, že hledání optimální podoby výchovy je vždy spojeno s hledáním patřičného poměru mezi nápodobou a tvorbou, řízeným vedením a svobodným následováním, receptivitou a spontaneitou, mezi přihlašováním se k určitému vzoru a jeho dalším zdokonalováním.